Povinné programování od první třídy — zamkněte děti doma!

Nápověda redakcím: dětské programování vypadá
třeba právě takhle, nikoliv takhle. CC-SA, Infofiltrag

Tento týden se urodilo (asi že je Code Week). Kromě přehledu EUN o programování v evropských školách vyšel v Hospodářkách článek Děti se budou učit programovat. Novinka ve výuce má být povinná už od první třídy a na Lupě pak senzorická reakce M. Malého Nechte povinné programování být. Článků na tohle téma možná (snad!) bude přibývat. Asi k tomu napíšu víc, teď jen v rychlosti to nejdůležitější, abych měl kam posílat lidi, co kladou ty nejjednodušší (a pochopitelné) otázky.
Hlavní problém původního článku vidím ve slově programování. Jasně, informatika čtenářům tolik neřekne. Pod programováním si přeci jen něco představí. Je tu ovšem drobná potíž: představí si něco jiného. Obrázek o tomhle nedorozumění si uděláte v diskusích pod články, HN dokonce oslovily skupinu odborníků.

Asi nejjednodušší je uvědomit si, jak vypadají ostatní školní předměty. Vyvolává hrůzu představa výuky matematiky v první třídě? Ale vždyť je to tak obtížná a abstraktní věda, kterou v životě skoro nikdo nepotřebuje! A jako společnost přece  nepotřebujeme mít ze všech žáků matematiky.

Aha! Ona se vlastně ve škole neučí ani tak matematika, jako spíš školní předmět matematika. Ten samozřejmě z matematiky vychází, ale není to totéž. Školáci se nesnaží dokazovat matematická tvrzení. Dokonce při své činnosti ani nevychází z axiomů. Místo toho počítají kroky a rozdělují dorty. V hodinách matematiky si osvojují určitý způsob myšlení a vyjadřování, učí se základním početním algoritmům, rýsování a dalším dovednostem. Taková představa výuky matematiky nikoho neleká.

Se školním programováním se to má podobně. Cílem není naučit se vyvíjet software, syntaxi konkrétního jazyka, zapsat zpaměti konkrétní řadicí algoritmus. Cílem programování ve škole je rozvoj tvořivosti a myšlení. Samotné prgramování je (skvělým) nástrojem k dosahování těchto cílů. Programováním ve škole si žáci také udělají přesnější představu o fungování programů a počítačů. To je součástí všeobecného přehledu, asi tak jako fungování chladničky či fotosyntézy. Nikdo přitom myslím nečeká, že by žáci měli umět chladničku (nebo uzavřený skleníkový ekosystém) sestavit.


Dosadit do argumentace o informatice jiný předmět je mimochodem dost užitečný trik. Pomůže odhalit, kdy je argument opravdu o informatice, a kdy jde třeba spíš o instinktivní (a ne moc promyšlenou) obranu proti novotám. Najít korektní argumenty proti přemýšlení ve škole vyžaduje víc úsilí než obvyklý komentář pod článkem.


Pro úplnost několik příkladů, jak může programování ve škole vypadat. Záměrně vybírám ty jednoduché, pokročilé aktivity jsou ještě mnohem bohatší. Vidět je to třeba na rozmanitostí akcí v rámci kampaně Code Week.

Když si původní článek přečtete znovu s tím, že si za programováním představíte aktivity z uvedených příkladů, tak najednou dává docela smysl a plánované změny (nebo spíš zavedení) výuky informatiky nezní jako úplná ptákovina.


Sečteno a podtrženo: programování ve škole není to, co si myslí obvyklý čtenář novin. Cílem není, aby žáci a žákyně psali programy, ale aby se naučili přemýšlet.


(Technicky vzato je taky na místě podotknout, že nevidím, jak by stát „programování“ v prvních třídách nařídil, pokud nechce nějak upravovat koncepci RVP. Může předepsat počet hodin informatiky, ale neurčí konkrétní témata pro jednotlivé ročníky.)